K snídani jsem měla trávu, co si dám k obědu? ty vole, aby se mi nezvedl cholesterol…

Právě sleduji poslední video od Táni ve skupině OCTO GRAM a jestli vám ten titulek nedává smysl, vůbec se nedivím. To se prostě musí zažít 😀 Je to zpověď krávy, která by přemýšlela nad jídlem, tak jako mnozí z nás. Hlavně, aby ta strava byla různorodá a pestrá 😀 Vlastně omlouvám se, to je velmi volná interpretace vyprávění od Táni, která ve videu předváděla ono zvířátko. Mám barvitou představivost a tak jsem si ten život krávy představila a dosadila na naše představy a strachy o jídle. Smíchy jsem burácela až mě přepadl trochu smutek. Dneska to totiž končí. Tři měsíce uběhly, ani nevím jak. Tedy! Vím a trochu to popíšu. Jen víte, ve zkratkách to neumím 😀

Před třemi měsíci jsem naprosto netušila do čeho to jdu. Ano, zaslechla jsem, že Táňa Havlíčková opět něco chystá a týká se to stravování, ale tak nějak mě to nechávalo chladnou. Stačilo, že jsem sjížděla poslední rok a kousek, všechny její videa k OCTO CODES. Znáte? Ne? Možná byste měli. Já jsem se s Táňou a jejím OCTO CODES seznámila před několika lety, tehdy běžely Proměny z Paladia. Udělala jsem si test na jejím webu, přišel mi výsledek „Extravagantní – Hvězda“ a tím to haslo. No joo, tak asi to prostě ráda nosím a tak asi je výsledek jasnej. To jsem ještě netušila 😀 Jukněte se na ty proměny. Mě to nadchlo. Zamyslela jsem se nad sebou a svým životem, jak jsem vyčnívala, nebo se snažila být neviditelná. Jak jsem si říkala, tohle a tamto je pro jiné. A má touha něco mezitím splynout s ostatními a vlastně i naopak, nesplynout. Trochu extrémní polohy. Rozervanost sem a tam. Přicházela jsem do různých skupin a vždy jsem tam nějak nepasovala. Na ženských tancích jsem svítila proti všem se svým výstřihem skoro na pupík a svítivými leginami. Znáte ten pocit, když někam přijdete, podíváte se na obleční ostatních a pak na sebe a říkáte si; „sakra, tady asi nějak nezapadnu“ :)) To jsem měla často a nechápala jsem proč. Snažila se narvat do jednoduchého svetříku do Vé a jeans, co moc nevybočovaly. Uhlazená móda a pak stačilo otevřít puse, nebo se zasmát a představa uhlazenosti byla ta tam. … A proč píšu o módě, když jsem začala o stravě? Ono to vlastně spolu velmi souvisí…

To jsem já Miru, která se vydlabala na proporce kypré, prostě žena krev a mlíko 😀

Bylo nějak kolem půlnoci, když mi přišla myšlenka, že se chci zúčastnit OCTO GRAMU. O kterém jsem věděla naprostou prdlačku. Prostě kolem mě párkrát profištěly informace, ale to bylo tak všechno. Ten večer mi psala Verunka Kostková, už asi půl roku jsme se pokoušely dát dohromady naše vědění, které zprostředkováváme od našich učitelek s příměsí našich prožitků, zážitků a vědomostí z našich cest za sebe samou. Oslovila jsem Veru na konci zimy? nebo z jara? co já vím. Prostě přišlo to tak náhle, jak impulz přihlásit se do OCTO GRAMU. Měly jsme za sebou asi dvě setkání a říkala jsem si, že mě intuice nezklamala a Veru jsem si vybrala dobře. Ten večer jsem se dozvěděla, že i ona bude součástí programu, ještě s Dášou Kubecovou, a že to bude naprostá bomba. Ale projekt už je uzavřen. Na chvilku jsem byla smutná, ale na druhou stranu tu byl pocit, že se prostě zúčastním, tak mě to přeci neklame, nebo ne? No, ale co teď, když už jsem dávno propásla uzávěrku? Dál jsme si chatovaly s Veru a ta mi mezi řečí práskla (poradila), že mám poprosit samu Táňu Havlíčkovou, že mě možná asi přidá, ale že už je to strop, neboť ve skupině je něco přes 450 lidí, v tu dobu. 

To co jsem Táně napsala si fakt nepamatuji, mohla bych se podívat, ale o to vůbec nejde. Prostě jsem poprosila a napsala, že bych se tuze ráda zúčastnila. A nic. Žádná odpověď, trochu se mi rozvibrovalo srdce, když jsem zjistila, že je nějak po půlnoci a já píši, naprosto cizí osobě. Kde je moje vychovanost? Raději jsem křížkem zrušila záložku psaní na Facebooku, abych tu svou ostudu neměla na očích. V duchu se zas smála sama sobě, že co jsem to zas vymňoukla. I přesto jsem šla spát s pocitem, že se do skupiny prostě dostanu. Nu, dávejte si pozor na to, co si přejete! 😀

Ano, samotná Táňa Havlíčková se ozvala. Napsala, něco ve smyslu, „Mirko, Mirko“, tak koukej udělat to a to.. a budeš přidána. Automaticky jsem poděkovala a napsala něco v tom smyslu, že pozdě a na poslední chvíli, abych si zajistila, že si mě budou pamatovat. No, taky vám dojde až později, že to co jste napsali, tak vůbec není vtipné? Tak asi tak jsem zareagovala já, když jsem toto poslala. „Miry ty jsi trapná, však to vyzní úplně jinak.“ Už jako holce mi mamka říkala, že mám rychlejší hubu jak hlavu, a to mám hlavu dost rychlou 😀 Už to tak bude.

Jsem ve skupině a jásám, rozhlížím se po tajné facebookové stránce a nechápu, co se tam děje. Mám jeden den zpoždění a tam to žije, že vůbec nestíhám vstřebat, proč je tam takových fotek a už proudí rozhovory. Asi jsem něco zaspala, nepřečetla či tak. Nechávám to tak být a už se hlásí Táňa s videem, že jak to asi bude probíhat, oč jde a co všechno nebudeme moc jíst. Vzaly mě mrákoty. „Jeeeee, takovou dobu se bráním takovýmto stravovacím stylům a už to mám tady“.  Táňa z videa nadšeně hlásala, že první měsíc si hodíme podle stylu Whole 30 s nějakou tou úpravou. Došlo mi, že mi k jídlu nic moc nezbude a budu muset více jíst maso, o kterém tu stále tvrdím svému přítelovi, že hnije v žaludku :)), když je ho nadbytek. Od ostatních jsem se dozvěděla, že při tomto oznámení propadli panice a začali spořádávat vše, na co doma dosáhli a vešlo se do nich 😀 (v té větě by mělo být asi tvrdé Y, neboť tahle reakce byla veskrze od žen, nevím, jak to měli ti dva nebo tři muži, co jeli program s námi). Já jsem naštěstí doma nic moc neměla, ale rizoto bylo uvařeno, tak jsem start odložila o den.

Můj nákup nabral úplně jiný rozměr, košík plný zeleniny a masa, nic víc, tedy ještě spoustu plechovek kokosového mléka, na kterém jsem nějaký ten měsíc či dva, ujížděla. Cvakla jsem si fotku s tím nákupem a řekla si sama pro sebe, že jako fakt nejvyšší čas, neboť jsem vyžraná jak Pučmeloun. Jirka mi začal říkat Maršmelounku, to taky asi nebylo kvůli tomu, že jsem byla samej sval a šlacha 😀 Sladkosti, kterých jsme měli doma díky Jirkovi dostatek, jsem nechala na svém místě. Řekla jsem si, že si budu trénovat vytrvalost a odolnost. Za ty dva roky jsem se je pěkně naučila jíst a nepěkně se projevily, že jsem byla kyprá do všech stran. Prostě taková prostorově výrazná. 

První den OCTO GRAM, první den detoxu, kde jsem si nakoupila vše potřebné, pro mě to byl den 8.9.2018. Tlamička napapaná k prasknutí, vypadám jak měsíček a vím, že bych tak 10 kilo potřebovala odevzdat zas někam do pryč..

První den jsem si dala k snídani vajíčka se zeleninou, to si ještě pamatuji. K obědu nějaké vepřové plátky se zeleninou a k večeři možná rybu, kdo ví. Hrozně mi kručelo v břichu. Měla jsem porce tak nějak normální a v noci jsem přes ten randál žaludku nebyla schopná usnout. „Prej se nám upraví spaní, hmm, to jooo, doteď jsem spala jak miminko“, dneska se tu převaluji, cítím, jak je tělo ve stresu, já jsem z toho vystreslá, chce se mi skončit po prvním dni. Ale jsem bojovnice, to přeci dám. Skupina je úžasná, kecám, je šílená. Dohaduje se to tam jedno přes druhé, doptávají, řeší, nevědí. Když sem napíšu svou první myšlenku, tak mě možná i odsoudíte. Ale bylo to tak a už není. První dojem ze skupiny byl, že jsem nikdy neviděla tolika koncentrované blbosti na jednom místě. Říkala jsem si, že to bude jízda a ona byla, ale naprosto jiná, než jsem ten první den tušila. Faaaakt se mooc omlouvám. Utřepalo se to! A já získala skvělou a hodnotnou skupinu, kamarádky, spolugramky, octomilky. 

takových albíček jsem měla několik a hledala jsem a hledala, co je tam společný jmenovatel krom mě a mobilu 😀 😀

Další dny jsem byla stále hladová, ale energie bylo ještě dostatek, hrála jsem s přítelem volejbal, byli jsme na výletě na kole, další den jsem šla pinkat speedmintom. A poprvé jsem ucítila, že mi nějak dochází šťáva. Vůbec se mi to nelíbilo. Svaly byly zakyselené, neměly takovou akceleraci. Prostě mi to nešlapalo tak, jak dřív. Musela jsem dokonce odbourat své vlastní tréninky. V noci jsem stále civěla do stropu a nebyla schopná usnout. Dostavila se totální únava, bolest hlavy, svalů, motání hlavy. Byla jsem mimo. Jela jsem na kole do obchodu a pak jsem se musela vrátit, ani nevím jak. Jak kdyby kolo řídil někdo jiný. Změna stravy mě dostala víc do postele, jak do života. Nechtělo se mi mezi lidi a tak nějak celkově mi nebylo dobře. Prala jsem se sama se sebou i s Jirkou, který měl o mně strach, nevěděl co se děje, ale to ani já. Prostě jsem potřebovala ležet, pracovat, jíst, ležet.

Po 14 dnech na této „detox“ stravě, přišla první zkouška. Mělnické vinobraní. Moje milované, kde rok, co rok jsem, nesmím chybět, patří k tomu moje milované vínko a teď co? Zahodit všechno a po těch 14 dnech se zas vracet na začátek? Táňa byla nekompromisní, když někdo zařadí něco jinak, prodlouží si detox. A z toho jsem snad i měla hrůzu. Zažívat to celé znovu? Od začátku zas být v takovém stavu, co jsem byla těch prvních 14 dnů? Ne, to nikdy. Odjela jsem s vidinou, že opravdu ochutnávat vínko nebudu. Další zkouškou bylo to, abych si ustála, že nebudu jíst „sváteční“ oběd u taťky, který měl narozeniny. Prostě jsem řekla, že jsem už jedla. Na stole brambůrky a jiné pochutiny a já vyzbrojena vůlí, že to dám. A dala. Dala jsem si jen čaj. To na vinobraní to bylo jiné. Stála jsem a poslouchala koncert Lucky Bílé, cítila jsem, že jsem slabá, že se odpojuji, a že mě šíleně sere to, že si nemůžu dát víno. Vztekala jsem se, vnitřně, narůstala mi vlna odporu a já se vztekala a vztekala. Oni, někdo, něco.. mi nedovolí, nemůžu, chci… Zastavila jsem tok myšlenek a začala nad sebou přemýšlet. „Na koho se vztekáš, Miry?“ „Kdo tě jako sere? jedině ty sama, ty sis řekla, že to dáš a ty jediná rozhoduješ o tom, jestli to dáš, anebo ne. Nikdo tě nevězní“. Uklidnila jsem sebe samu a musela se smát. Jenže vlny vzteku a odporu se pohupovaly dál. Nemůžu to ani tamto. Mám hlad a nevím, co bych snědla. Jdeme stánek od stánku a říkám si, jak je složité se vlastně najíst jinak. Motá se mi hlava, jsem slabá a vůbec si to neužívám, jako kdysi. A zas se vztekám. Všichni kolem mě pijí a užívají si, přehodila jsem myšlení a začala si užívat taky. Jen ta proklatá únava! Vezu Jirku a našeho psíka Charlieho domů. Oba spí a já přemýšlím nad tím vším. Jsem vlastně vděčná, že jsem konfrontována těmito stavy, se sebou samou, vůbec jsem netušila, jak moc jsem závislá na jídle. Jak moc mě omezuje, a že skutečně fyzicky cítím jeho nedostatek. Hypoglykémie, strachy, kdy jsem v minulosti zkolabovala. To všechno tam je.

Ano, tady jsem byla fakt už skvělá boubelína 😀 ..snad Charlie a Jiří prominou, že je tu vystavím spolu se mnou… léto 2018

Nebudu vám kecat a mazat med kolem pusy. Nebyla to procházka růžovou zahradou, spíš kolikrát naopak. Nebylo mi vůbec hej, trpěla jsem bolestí břicha v pravé části, asi žlučník, nebo co já vím. Měla jsme průjmy. Kdy jsem na záchodě byla častěji, než kdekoliv jinde. Výprava na nákupy byla kolikrát taky humorná. Došla jsem do obchoďáku a musela neomylně a nejkratší cestou zamířit na toaletu. Což tedy kolikrát to bylo dost i humorné. Zdržovat se v blízkosti hajzlíků, dalo by se říct, že jsem si „vyléčila“ fobii vykonávat potřebu na jiném záchodě, než na tom svém 😀 Ale skupina byla ohromná, už jsem je nevnímala tak, jak v těch prvních dnech, začala šlapat, podporovat se, házet recepty, co ženy vytvořily a většina se podělila o část svého příběhu, s kterým teď nebo v minulosti bojovala. To mi přišlo neskutečně podporující. Bylo nás v ní skoro na 500 lidí a síla byla ohromná. Doufám, že ještě je a i třebas v budoucnosti bude.

Po měsíci měsíci a půl už šlo vidět, že se toučky dávají na ústup a já už nemusím chodit ve stanu 😀 

Já sama si sáhla na své bolesti, na své stíny. Pochopila jsem ještě mnohem hlouběji, o čem je vlastně to OCTO CODES, najít si svůj styl, objevit svou esenci a duši. Prvně jsem se s tím setkala někdy kolem ledna tohoto roku, kdy mi došlo, že tato metoda je mnohem hlubší, než jsem si myslela, než za co jsem ji měla. Že si můžete sáhnout na vaše bahno, na bahno toho, co se vám v tom životě dělo. To kam vás sic s láskou, ale většinou dost špatně, vedli vaši rodiče, protože nevěděli nic o stylech, nevěděli nic o tom, že každý potřebuje něco jiného. Že jedině tak byste cítili, že jste šťastný, přijímaný, že si může zářit ve své energii, ve své autenticitě. Že tak, jak jste to měli, tak to bylo správně, ale vy jste se samozřejmě někde v dětství přizpůsobili, protože jste chtěli být milování, protože se leckdo z nás chtěl zavděčit. A pak tu máte kamarády, kamarádky, společnost, pracovní kolektiv. Nasbíráme na sebe takového balastu, že se v tom kolikrát ani sami nevyznáme. Pak se nám docela lehce stane, že nám dojde dech, že vyhoříme, že propadáme  do zoufalství, že ztrácíme sebe samotné. Když to vezmu kolem a kolem, tak ve srovnání s vyprávěním ostatních žen a mužů, nic moc se mi nedělo a beztak jsem si to v tom životě dokázala nasekat tak, že jsem totálně potlačila svou jedinečnost. Přitom se to může zdát jako totální nesmysl. Ale ano. Přizpůsobovala jsem se, nasávala a chtěla být lepší verzí sebe, a pak se mi tak přihodilo, že nebyla jsem šťastná. Ba i dokonce jsem se propadla do depresí, vyhoření, vyčerpání. A teď tu bylo něco jednoduchého, abych si řekla „ahaaaa, už to chápu, co mi to vlastně chybělo, chybí“. Snad 15 let se motám kolem toho, abych všechno pochopila, abych to rozuzlila. Prošla jsem spousty věcí, jako astrologie, numerologie, reiki, regrese, SRT, léčitelé a guru, spoustu knih, seminářů, kurzů. Vše bylo k užitku, neříkám, že ne. Dokonce velký zlom nastal, když jsem se vrhla mezi ženy a začala se věnovat více o ženské zdraví, přijetí ženy, dovolení býti si ženou. I toto roztočilo zarezlé soukolí a hlavně toto mi dalo vhled tam, kde jsem měla stín. Kde jsem dělala kroužky kolem toho a nepřipouštěla si, že by něco mělo být špatně. Mluvím o Metodě 3×3 cvičení pánevního dna, autorky Renaty Sahani. Cvičení by mohlo znít zavadějíc, ono nejde jen o to fyzické cvičení, ale taky o naše nasbírané emoční věci, o naši energii, o vyjádření se a postoj v životě. Okamžitě jsem věděla, že tohle musím, ne, chci a smím předávat dál. Že to, jak jsem v sobě potlačovala ženu, stranila se ženským kolektivům, že právě tohle potřebuji vracet nazpět, více se o ženy zajímat, více se jim věnovat a rozkrývat jejich zranění. Prošla jsem výcvikem, školou a až později zas pochopila, jakou to má ve skutečnosti hloubku a přesah. Jak je to celistvé a holistické, řekla bych hlavně léčivé a to ne ve smyslu „jen“ medicínském, spíš léčivé na duši.

Měla jsem za sebou měsíc detoxu a snad týden k tomu, přestaly mi všechny nepříjemné projevy, které tu byly předtím v rámci zvykačky na nové styl stravování.. Pomohlo mi sluníčko, abych se rozzářila i přijetí sebe…

A tak se mi ty dvě metody propojily, zapadly do sebe. Jedna s druhou může krásně spolupracovat. A to jsme si i vyzkoušely s Veru Kostkovou, když jsme provázely společně další ženy. Bylo to něco krásného, slovy se to nedá dost dobře popsat, ale já osobně jsem se cítila v tomto kolektivu fakt dobře. Je hřející na duši, když si zas další žena uvědomí více ze sebe a jakoby ji praskla jedna obruč, či odloupla kus starého nánosu, který ji bránil být sama sebou. Znovu napíši, že se to nedá slovy popsat, je to nepřenositelné, nenalezla bych výrazy pro to, co se odehrává ve skupině, co jde cítit, jaká energie se line vzduchem. Jsem opravdu velmi vděčná, že toto se mi dostalo do života. Že jsem se tak nějak probudila, ač mnohým mým starým kamarádům, kamarádkám, známým, přijde, že mi přeskočilo 😀 Tak ať, já vím to své…. Ti co jsou nalazeni na stejnou vlnu, tak chápou. 

Při své cestě za ženou, ženstvím, jinem. Snažila jsem onen JIN nasát do každé buňky a póru. Objevila jsem něco, co jsem dříve tak potlačovala. Začala jsem si uvědomovat, co se mi mé kamarádky snažily kolikrát říct. A doslova jsem si to užívala. Zahalovala se do té energie a tak nějak jsem si plula. Přinášelo to své ovoce. Zažívala jsem věci, které do této doby ne. Prožívala jsem. Brečela jsem. Pouštěla emoce. Přestala jsem se stydět za to, že jsem slabá. Naučila se přijímat pomoc od druhých. Tak nějak jsem si skládala novou Mirunku. Jenže po nějaké době, přišel takový neodkladný pocit, že něco není úplně v pořádku. Provázela jsem další ženy učením o nás. Byla jsem vděčná za tu možnost. Střídalo se nadšení s hlubokým citem a pokorou, ale najednou, na konci roku, byla jsem naprosto vyčerpaná. Ale proč??? Však konečně toto mě naplňuje. Tak jak je to možné. Ano, témata to jsou kolikrát závažná, posloucháte ženská zranění, dotýkáte se hodně citlivých a choulostivých témat, intimních témat a bolesti. Ovšem i opaku, kdy se ženy „probudí“ pustí to sevření, nechají postupně věci odejít, uvolní se, nasají svou energii, sílu, ozdraví se.. To na druhé straně přináší hluboké uspokojení. Jenže byl prosinec a já ležela v posteli, jak bez života. Byla jsem vyčerpaná. Ztloustla jsem za 4 měsíce snad 10 kilo. Říkala jsem si, „Teď je konec? Tohle tedy není ta cesta? Jak je to možné, když mě to na jedné straně tak uspokojuje na duši, proč tu teď ležím vyčerpaná?“ Spoustu otázek v hlavě, nechtěla jsem nikoho vidět, chtělo se mi jen spát, brečet, spát. Z představy, že se znovu vrátím do stejného koloběhu mi bylo úzko. Přesto se to bilo zas s pocitem, že je to správná cesta, ale něco tomu chybí, něco mi nesedí…..

s Veru Kostkovou při natáčení videa pro náš kurz BUĎ JEDINEČNÁ! BUĎ SVÁ! 

A tak se znovu dostávám k Táně a jejímu OCTO CODES. Zavřela jsem se v ložnici s jejími videi. Pouštěla jsem dokola všechno, co bylo dostupné na internetu. Znovu jsem četla její knihu Móda a duše, aneb klíč k sobě, poslechla všechny webináře, nasávala vše, co bylo možné. Byla jsem posedlá věděním, jak to tedy je. Neboť ano, na kurzech i v osobním trénování, jsem si lidi dokázala rozdělit, podle pocitu a některé, dle astrologie. Jenže od kolika lidí znáte přesně jejich čas narození? Je to pomalé a i v podstatě nesnadné, i když máte-li jejich astrokolečko, tak dokonce až prapodivně přesné.  Když pracujete se skupinou, tak tam je to ještě víc znatelné. Rozdílnost v gestech, v přístupu, v energii, v tom jak ženy vnímají a prožívají, nebo naopak nedokáží vnímat (což si myslí). Říkala jsem si, ano, ta je JANG ta je JIN a snažila jsem se těm ženám v JANGu přiblížit více svět JIN. Což na jednu stranu je zcela určitě v pořádku, stále jsme ženy a JIN princip je pro nás důležitý. Jenže! A to mi dalo OCTO CODES a Táňa Havlíčková. Ono je nějak 8 základních typových stylů, což 4 patří k JIN a 4 k JANG. Každý je specifický něčím jiným a každý to má správně. Je to prostě jeho duše, jeho nastavení, které nemá ani po mámě, ani po tátovi, ale prostě je si sám sebou, svým originálem. Od těch rodičů získá bonusy, které taky hrají roli, ne, že ne. Najednou se mi otevřel další stupeň vnímání. A začala s tím u sebe. 

Už jsem tu psala, že jsem si kdysi před několika lety, udělala stylový test a přišla mi odpověď, že patřím k hvězdnému – extravagantnímu stylu. No a nyní jsem to potřebovala prozkoumat hlouběji. Jak jsem tak jela ta videa, dělalo se mi blbě, nemohla jsem se najednou ztotožnit s tím, že bych měla být to, co jsem. Bylo to o přijetí sebe, o tom, že to co jsem se snažila více méně celý život schovávat, vylepšovat se, tak to jsem prostě já. Došlo na slzy, rozechvění, radost, smutek, odpor. Vše možný, co si jen dokážete představit. Vyprávěla jsem o tom svým klientům, přátelům, rodině a kolikrát jsem to prožívala přes tělo, jako bych odkryla svou duši, byla nahá, klepala se zimou a říkala si; „teď už to chápu“. Ten, kdo to nezná, tak nepochopí. Musí si to člověk prožít. Došlo mi spoustu věcí. Naše nastavení v rodině. To, proč mě asi ani nemohli chápat a já tak nějak je. Proč jsem si kolikrát přišla jiná, z jiné planety, nepochopená, proč nikdo nevidí ve skutečnosti moji jemnou duši. Tyto prožitky byly hodně hluboké, kolikrát tak bolavé, že jsem od nich potřebovala utéct, přestat to řešit a pátrat dál, ale znovu a znovu jsem se vracela, abych zjistila víc, víc se pochopila. Až za 3/4 roku potom, kdy jsem vstoupila do OCTO GRAMu, jsem pochopila, že mi ještě spoustu vrstev chybí odkrýt, že stále nedokáži plně prožít a dovolit si svůj styl, sebe. Že to tam uvnitř mě je a já mám problém s ostatními ženami, které tento styl žijí, tedy vnitřní problém, když jsou v nezralé verzi svého typového stylu. „Tohle bych měla být já? NE!“ Jenže ono nešlo jinak, obrečela jsem si spoustu věcí. Prožila jsem skrze své tělo bolest, smutek takovým způsobem, že se to zas nedá popsat. Jak kdyby buňky se mnou komunikovaly a utvářely uvnitř mě ten pocit silného napojení dejme tomu na linii žen, to co prožívaly, to co zažily, čím si prošly. Brečela jsem a brečela a po každém tom pláči, přišla vlna objetí, uvolnění, pokory a vděčnosti. Uvědomila jsem si všechny věci, co zažívala mamka a měla jsem dojem, že puknu. Možná se toto všechno dělo, aby to bylo vyléčeno. Aby už to neleželo někde v hloubi mě samé.  

Když jsem pátrala po svém stylu, tak jsem si stáhla různé fotky a hodila je k sobě,…

Ve skupince OCTO GRAMu jsem nacítila a pochopila více i ostatní styly. Poznala je přes komunikaci, jaké mají smýšlení, jak se vyjadřují, jaký mají cit. Jak které věci mohou prožívat. Dívala jsem se na svět jejich očima. Neříkám, že dokáži pochopit úplně všechny, ale rozhodně je dokáži přijmout, být vděčná za to, že jsou, a že to mají jinak a tak je to prostě v pořádku, abychom společně utvořily jeden celek, devátý styl. Dalo mi to neskutečně mnoho. Každý den jsem hltala nové a nové příběhy lidí, kteří byli se mnou na stejné vlně a přitom každý za svůj styl. Radovala se z toho, když některá další objevila, kam patří, kdo a co je její duše a bylo to pro ni neuvěřitelně silné a krásné. Ovšem zrovna tak pro nás. Dávalo to odvahu přijmout si svůj styl, prožít si ho, uvolnit své svazující obruče. Nebo naopak dál hledat a pátrat ve své duši. Byla to jízda neskutečná. Jak už jsem psala, vůbec nešlo o procházku růžovým sadem, ale na druhou stranu, když se člověk prodral přes příkopy, prolezl křovím, zdolal hory, tak na konci byla osvěžující a lahodná koupel, koupel ve svém stylu, objevení své duše, vše do sebe zapadalo a zapadá… Já jsem pochopila, že mám více jangu a ten si musím hýčkat, že ano zvelebovat svou ženu, ale skrze svůj styl. Že nemůžu být ryba, když jsem opice. Že jsem hodnotná pro sebe i pro druhé, když budu takovou, kterou jsem tam uvnitř. Dalo mi to pochopení dalších stylů, že je nemůžu připodobňovat k sobě, že jim nemůžu udílet rady, že prostě je mohu nasměrovat tam, kde pochopí svou duši…. Ani neznamená, že když mám více jangu, tak jsem méně ženou. Jen jsem ženou, která to má prostě tak, jak má. A naopak jinové ženy se nemusí přemáhat, aby držely krok s tímto světem, který byl zatím nastaven dlouhou dobu do výkonu, do soutěže, do rvavosti, prostě do jangu. Ony to mají správně, tak jak uvnitř jsou. 

Stylové kruhy. Ta energie je prostě silná a člověk se zde většinou umí správně najít. /Photo by Adéla Mikulová/

Z knih od Davida Deidy, jsem se kdysi dočetla, že jang si hledá jin či naopak, dává to logiku, aby černobílá monáda byla celistvá. Nemůže být světlo bez tmy a naopak. Protiklady se přitahují, to už všichni víme. Neříkám, že to musí být pravidlo a jinak to nejde, ale v mém životě to tak bylo. Moji muži byli vesměs jinoví. Já se snažila připodobnit, ztrácela sebe samu. Dnes už vím, že já si musím zůstat v tom svém a partner také, aby duše byly spokojené. Je to výzva, ale mohla by to být cesta. Pokud budu ve svém stylu, ve své síle a vědomosti, a zrovna tak i partner, je na čem stavit. Je tu respekt a porozumění. Neříkám, že život nepřinese nějaké překážky, to bych zas popírala tu černou a bílou, ale myslím, že takto se dají lépe zvládat. 

No a pro ty zvědavé, jenž chtějí vědět kolik kilo jsem shodila v OCTO GRAMu testovací skupině? Nevím, hodně na duši, nějaký ten balvan ze srdce a co se týče tělesné hmotnosti, tak jsem se nevážila, ale snad vám něco řeknou fotky a ztracené centimetry. Start byl pro mě 8.10.2018 k dnešnímu dni, o tři měsíce později a kousek to mám takto. V pase mínus 12 cm, přes pupek to samé, přes zadek 6 cm, to samé přes paži a stehno si nepamatuji, ale určitě se taky neflákalo. Nemám žádný hlad, tím jsem přestala po prvních 14 dnech. Jím 3x denně velké porce. Netrpím hypoglykemickým propadem, kdy jsem se dříve klepala, jak pes a šla mimo sebe. Během těch tří měsíců jsem necvičila, nebo velice lehce v posledním měsíci, ale spíš se navracím až teď k pohybu. Je více času a tělo už si zvyklo na jiný druh stravování, takže pohybem to úplně nebylo, že by šla váha, objemy dolů. A jelikož jsem nebyla na váze, tak nedokáži říct, zda šla dolů také svalová hmota, ale pokud nějaká ano, nevadí. Zůstala jen ta potřebná pro mé fungování 😉

První fotky jsou asi z 5-týdne, kdy šlo dolů kolem pasu 7 cm, ty další dvě jsou fotky aktuální k 18.12.2018. Nějaký posun tam je 😉 no nee? 

Děkuji těm třem ženám, co nás provázely  OCTO GRAMEM, učily nás o nás samých, dávaly spoustu podnětů k přemýšlení a taky spoustu svých vědomostí. Takže holky díky, díky, díky. Táňa Havlíčková, Dáša Kubecová, Veru Kostková a té ještě jedno díky navrch, že šla se mnou do toho, abychom dál provázely ženy na jejich cestě, že mě samotné dodávala odvahu, žít svůj styl a přijmout se.  Velké díky patří i všem, kteří byli se mnou na té palubě. ♥♥♥

Kytka pro Táňu, kterou dostala od nás, co jsme se sešli na živém setkání na Marjánce. Malé poděkování za velkou věc, co se nám životě udála 😉
S tou mega kytkou jsem se táhla a byla faaakt těžká 😀 Kdyby nebylo úžasné Verunky H. V. a její pomoci, že mě vyzvedla doma, tak bych měla vykloubené rameno a chodila šejdrem 😀 Očekávalo by se, že máte připravenou řeč, že? No, já neměla 😀 a je bylo to znát. To mi došlo až na jevišti :)))) Táni promiň, příště si připravím děkovačku jako víno! 😛 /Photo by Adéla Mikulová/ 

Když vám dojde na pódiu, že nejen, že nemáte nějakou děkovací řeč, ale že tam stojí tři ženy a máte jednu kytku 😀 😀 😀 Táňa se rozdělí, že? A taky tak udělala 😉 /Photo by Adéla Mikulová/

Tady to bylo určitě chvíli před tím, než Táňa začala z pugetu rvát růže pro Verču a Dášu 😀 /Photo by Adéla Mikulová/

Táňa Havlíčková a Pavlína Sitta.. umělkyně, výtvarnice, když tak mě oprav Pavlí.. Vystoupila s neuvěřitelným příběhem a s vlastnoručně vyrobeným zápichem, aby Táňa nezapomněla na první běh testovací skupiny OCTO GRAM  /Photo by Adéla Mikulová/

Přípitek, ona se totiž křtila nová kniha Táni Jídlo pro duši. A Veru, kampak voláš? 😀 /Photo by Adéla Mikulová/

Tak tady je máme, holky jedny! Veru, Dáša, Táňa a naše setkání na živo… /Photo by Adéla Mikulová/
Mirka Niké Mokanu
Celostní FIT trenérka, lektorka Školy pánevního dna. "Miluji pohyb, fascinuje mě dokonalost lidského těla i duše, křehkost psychiky a síla, kterou v sobě máme, když vše funguje, tak jak má. A také to, jak vše se vším souvisí. Stále mě baví objevovat, vzdělávat se a nacházet nové kousky skládačky o nás samých.“

5týdenní online kurz + 1 ROK ČLENSKÁ SEKCE

 

Pevný zadek a fit sexy nožky

 

K tomuto kurzu se budeš ráda vracet. Neomrzí se ti a jakmile si budeš cviky procvičeovat znovu a znovu, zjistíš, že se máš neustále kam posouvat. 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů