V mých představách běhám jako vánek. Nebo laňka. Krásný rozsah nohou, které se sotva dotknou země, takže to vypadá, jako bych plula. V mých představách nejsem zadýchaná, není to náročné a mám neomezeně energie. Mých představách mám dokonalý účes, make-up a po doběhnutí vypadám naprosto skvěle. Udělám si selfie, abyste tu dokonalost také viděli.

A pak si po dvou letech nazuji boty a chci vyběhnout tak, jak to je v mých představách. Vyzbrojena mobilem, abych mohla udělat to dokonalé selfie. Také ho nutně potřebuji pro záznam mého úžasného běhu. Nu a ta praktičtější část, kdybych se náhodou zaběhla, jak ta laňka a ztratila směr domů.

Na mojí obhajoju, nemám ráda běh, nikdy jsem ho neměla ráda, i když v jednu dobu jsem pojala podezření, že ano. Kdo by měl rád běh. Čas tam plyne pomalu, potíte se, funíte a pak přijde do hlavy myšlenka; „proč jako běhám?! Když bych klidně mohla jít, jet na kole, na in-linech, anebo dokonce autem“. Nějakou kloudnou odpověď nehledejte. Na toto se rozumně odpovědět nedá.

Ale vyběhla jsem, neboť si připadám jako slon a zkrátka bych měla. Dělá to dobře mým plícím, mému astmatu už méně, ale já mu tvrdím, že ano, že se mi roztáhnou rourky a bude to vlastně velký plus. Ne, kecala bych. Právě kvůli tomu astmatu jsem kdysi začala více běhat. Protože jsem nepřijala fakt, že bych měla do konce života vdechovat nějaké kortikoidy. „Tůůůdle“. A tak jsem sice sem tam chcípala, soptila a myslela si, že mě odvezou, ale přeběhala jsem to. Oleee.

Dnešní ranní start byl úžasný. Pár kroků a já si uvědomila, že nejsem žádný vánek ani laňka, kdo by to byl řekl. I když jsem se hodně snažila, přišlo mi, že dopadám na ty moje nohy, jak hroch. Co krok, to bum. Prý je běh dobrý na vyčištění hlavy. „hmm, ani bych neřekla“. V hlavě jsem měla celý zástup myšlenek o tom, že bych jako věděla, jak by ta má chodidla měla dopadat na zem a odrážet se, ale že je tam něco, cosi nademnou, co mi tyhle záměry blokuje. Asi po dvou minutách mi přišla myšlenka: „proč běháš?“ a po zbytek mého krátkého běhu, jsem se ji snažila zapudit a přesvědčit se, že to miluji.

Vykouzlila jsem na rtech americký úsměv a ladila mysl do pozitivna. „Moc tě to baví, mooooooc teeeě to bavíííí…“, běžela jsem jako střela. Pokud si tedy představíte, že by ta střela byla ve zpomaleném záběru. To by tak nějak mohlo odpovídat mé rychlosti. Taky se vám děje to, že když běžíte, chce se vám najednou smrkat, nebo se rozváže tkanička, popřípadě slejzají legíny, šimrá tričko či vlasy? U mě je to naprostá klasika. A to ještě s sebou táhnu lahvičku z vodou, kdybych na tu kratičkou vzdálenost, náhodou nepodlehla dehydrataci.

Čím více jsem se snažila, aby můj běh byl ladný a lehký, tím více jsem si připadala, jako Golem. Přišlo mi, že se mi nafoukla stehna a nějak se podezřele klepají. A pak má mít člověk o sobě super mínění. Tohle mi nepřijde lahodící oku. Ale stále běžím. Myslím, že už musím mít za sebou aspoň 8 km, protože hlasitě funím, docházejí mi síly a nohy se nějak podezřele motají. Z těchto myšlenek mě probrala aplikace, která mi hlásila „one kilometer“. „To si ta baba ze mě asi dělá prdel, ne?“ Až jsem se z toho zastavila a chtěla to dojít. „Tohle nemá smysl, ze mě nikdy nebude milovnice běhání“. Znovu jsem ale dala do hlavy sebekoučovací poučky. „Běž a nevzdávej se, budeš běhat jako Rocky“. Přede mnou byl mírný a táhlý kopeček, to už jsem si připadala, že lezu, jak slymák. Ale stále jsem hýbala nohami ve znamení běhu, levá prává, levá pravá…

Na vrcholku toho pidi stoupání jsem hledala svoje plíce pod kopcem. „Ty vojdo, Mirunu, ty jsi na tom ještě hůř, než sis myslela“. Na střeše baráku byli nějací řemeslníci. Určitě mě vidí a to se nemůžu přeci plahočit. Tak jsem našla v sobě raketový pohon a nakopala jsem se k výkonům. Další pidi kopeček padl za vlast. A já, jak se dostala z dohledu těch pracantů, málem také. Lidi nedělejte mi to. Když jdu běhat, zůstávejte doma, raději. Mě to nějak nutí zrychlit a dělat, že to dávám jakože na pohodu, a jak zajdete z obzoru, nebo spíš, když vám uběhnu, odpadávám. Skoro klečím a zhluboka doháním kyslíkový deficit. A teď si představete, že někdy potkám i 3-4 lidi. Naprostý nesmysl. To abych začala běhat s kyslíkovou bombou.

Nu, na první pokus, nebudu to dál rozmazávat. Doběhla jsem domů. Nevypadala jsem krásně a upraveně. Takže selfie je krutá realita. Vlasy rozčepejřené, ksichtík červený, oči ještě stále opuchlé. Sahám po aplikaci, aby jsem zjistila, jaký to byl výkon. No, netřeba se chlubit. To si nechám, až tak za půl roku, pravidelného běhání. Teď to tedy není o čem. Sedla jsem si venku a cítila, jak mi ztéká po ruce pot. Tak to je hodně divný. Dříve jsem se ani nepotila. Zřejmě stárnu…

Budu ráda, když se se mnou podělíte i vy o své běžecké výkony. Jak vám to jde či nejde. Jste na tom lépe, jak já? Myslím, že rozhodně, ale kdyby se mi někdo ozval, kdo to taky tak špatně dává, byla bych ráda 😀

Krásné dny, Mirka.