Byla jsem malá a hltala jsem v televizi přenosy z tanečních soutěží. Nevím, zda to bylo tím, že vlastně v televizi moc velký výběr nebyl, a tak mi nezbylo nic jiného, než krmit hlavu těmito obrázky, anebo to byla láska na první dobrou, ale je fakt, že mi tak nějak vydržela dodnes. Ale! K tomu ALE se dostaneme v průběhu.

Mé dětství spadá do období, kdy televize začínala vysílat, až odpoledne a měla snad 2 programy. Vůbec nám to nevadilo, ba naopak, lítali jsme pokojně venku a těšili se na Magion či Vegu v odpoledních hodinách, večer na večerníčky a sem tam se propašovat na filmy s hvězdičkou 😀 Milovala jsem i přenosy z olympijských her, ty zimní především, to bylo moje gusto a v nich krasobruslení. Potom zmiňované tance. Já malá, lehce tučná jsem s úžasem obdivovala krásné tanečnice, jejich výrazný make-up a jejich třpytivé či velmi výrazné oblečky a róby, naleštěné vlasy a jejich partnery, co měli z tance pěkně vyšpulené zadečky. Odplouvala jsem do jiného světa, když začali tančit, vlastně mi bylo jedno, který styl to byl, ale velice se mi líbilo, když z toho šla energie, vášeň. Což jsem v té době ještě neuměla pojmenovat, ale přitahovalo mě to, jak vosy sladké.

Pamatuji si na doby, kdy jsme měli takový televizor, do kterého jste museli správně prásknout pěstí, aby naskočila červená barva a já si mohla vychutnat tanečnice v těch pravých barvách. Úžas nad pohyby, nad plutím na parketu, prostě nad vším. A já se snažím marně rozvzpomenout, proč mě nikdy nenapadlo, že bych mohla tančit taky tak. Proč mě nikdy nenapadlo, zvednout zadek a vyzkoušet si to, abych plula. Já zůstávala jen u toho úžasu a nic nedělání. Mamka to sem tam okomentovala, že je tam samej teplouš. A tak jsem musela zjišťovat, co je to ten teplouš a proč tam jako jsou. Přišlo mi to zvláštní, že je „teplouš“ přitom s partnerkou mají mezi sebou takové velké smyslné napětí. Ani si nevzpomenu, zda jsem někdy doma řekla, že bych chtěla plout, že se mi líbí ty jejich minimalistické obcuclé oblečky a jejich velikánské řasy. Byla jsem boubelatá, byla jsem vysoká, hřmotná a nějak jsem měla nastaveno v hlavě, že tohle by rozhodně nebylo pro mě.

Dost často jsem si přišla vnitřně smutná, že jsem vysoká, že jsem tlustá a nemůžu být malá, drobná, že nemůžu tančit, že balet bych nedala. Přitom, které holčičce by se nelíbily jejich balerínské sukně. Už tehdy, v tom dětském věku, jsem si to zakázala, zazdila a jen pozorovala a žasla. Jak jsem rostla, tak moje přesvědčení, že neumím tančit, hýbat se a jsem prostě takovej kolos, bylo čím dál pevněji ukotveno uvnitř mě. Přišel věk, kdy bych mohla chodit do tanečních. A já byla přesvědčená, že vlastně ani nechci. Nemělo by to vyznít zle, tak to nemyslím, ale spíš bych chtěla poukázat na to, že kolikrát vůbec netušíte, co si malá duše vezme a jak si to přechroupe, od svého božstva. Tedy rodičů. Mamka byla asi kdysi plachá, a tak by se na tanečních styděla, já jsem tu plachost nějak postupem času získala také. Mimo jiné jsem taky nasála, že bych na tanečních nenašla kluka k sobě, že jsem vysoká a to se mi tedy rozhodně nechtělo sedět na židli, nemít partnera a být tam tak nějak pro smích. Takové představy mi šly hlavou. Malinko jsem záviděla mé kamarádce, která do tanečních chodila. Sice to komentovala slovy, že je to vopruz, ale možná bych ten vopruz zvládla. I když těžko říct, v té době jsem byla už dost stydlivá a asi by to tak ve finále bylo, že bych někde v koutě seděla 😀

Kde jsem se dokázala vyřádit, tak to byly diskotéky, ale někdy to bylo po litru vína a někdy jen tak, z radosti. Ta stydlivost už ve mě byla. Všechno by tančilo, pusa zpívala, ale tělo bylo kolikrát ochromené. „Můžu si to vůbec dovolit? A nepůsobím trapně? Je to správně, když se chci hýbat takhle a všichni kolem se hýbají jinak?“ No, Někdy mi to dávalo zabrat a jindy jsem se nechávala unášet rytmy hudby a neřešila nic. Jestliže máte v sobě nejistotu, nízké sebevědomí a vysokou sebekritičnost, tak to s těmi pohyby není vůbec jednoduché. Svazuje to tělo, nepouští vás to, aby jste vyjádřili to, co cítíte, jak to cítíte, jak to prožíváte. Kolikrát jsem se jen vrtěla na židli, neboť jsem si uvědomila, že jakmile slyším melodickou hudbu, začnu se vrtět skoro vždy. Na diskotéky jsem chodila do sytosti do mých 32 cca. A tak jsem si mohla v tom pohybu leccos dohnat a užít. Beztak zůstávaly zábrany. Dokonce se mi tancovalo hůř, neboť v nějakém čase mě pohltilo fitko a já ze samého zvedání železa, připadala jsem si náhle robotická a neuvolněná.

Moje vnitřní láska k tancům zůstávala na stejném bodě. Ony to tak krásně umí, vypadá to tak skvěle, ale nic pro mě. Latinskoamerické tance a rytmy, to byla pecka největší. Jednou jsem se objevila v takovém klubu, kde se tyto tance tančili. Tehdejší partner tam šel něco zařizovat a já jela s ním. Moje srdce plesalo radostí a duše se chvěla strachem a o to víc, když mi tam jeden muž nabídl rámě, že by mě protočil. „Ne, ne, neeee! neumím tancovat a rozhodně nebudu!“ Tréma mi svázala nohy a přitom by to srdce tak chtělo. Nadávala jsem si, že jsem taková posera, proč to tak řeším, proč se nedokáži přenést přes svoje zábrany, strachy a své ego. To kdybych náhodou působila, jak prkno. Nu, některá přesvědčení, o nás samých, jsou zapsána hluboko.

Průběhu posledních 12 let, jsem si několikrát řekla, že se prostě zbavím strachu z posuzování, odhodím ego a půjdu do toho. Vždy jsem si zatím našla nějakou výmluvu, proč bych neměla. Čas, práce, partner, vzdálenost… Místo toho, abych si přiznala, že jsem stále z toho faktu, že mi to asi nejspíš nepůjde, posraná strachy. Neboť zážitek z před několika lety, mi to potvrdil. Byla jsem v ženském kruhu na tancích. Většinou se používá jako terapeutický, uvolňující od toho, co jsme nasbírali. V jednu chvíli jsme stály v kruhu a každá měla mít sólo, jak dotančila, předala místo další. Cítila jsem, jak mi tuhnou nohy, nechtělo se mi tančit sólo, nechtělo se mi vyjadřovat přede všemi, co ve mě je za emoce a ty vyjádřit oním tancem. Padla na mě velmi energetická a rytmická skladba. Byla jsem vyzvána, abych šla doprostřed kruhu a na mě šly mrákoty. „To néé, to je zlý sen, nechce se mi, nechce se mi, nechce se mi“. Nemám ráda, když něco musím. A ještě tohle! Skoro nic jsem nepředvedla. Vedoucí lektorka téhle skupiny se mě snažila pozvbudit, že ví, kolik temperamentu ve mě je, ať se do toho opřu, že je to skladba přesně pro mě. No jo, ale neměla jsem v sobě několik panáků, kolem nebyli muži, jen samé baby a můj strach bral na výškách. Zpocená až na zadku, jsem prosvištila kruhem, abych si zas mohla nadávat, jak jsem blbá, že jsem to nedala.

A proč to píšu? Protože jsem narazila na nádherné video, které jsem si pustila už asi 40x a nemůžu se vynadívat. Probouzí to ve mě hluboké vášně, vyjádření, že to tělo by se chtělo hýbat a nejen tělo, ale i celá duše, celá mysl, prostě všechno. Chtěla bych plout, chtěla bych to umět vyjádřit pohybem. Když jsem video viděla teprve asi 20x a užasle jsem je obdivovala, jak je ten pohyb nádhernej, jak jim to jde a jak jim závidím. Došlo mi to. Jako většina věcí, ale zas a znovu je to o tom samém. „Nikdy jsi pro to nic neudělala Miry, zůstala jsi podělaná strachy celý život a jen obdivuješ. Však oni si to museli vydřít, oni museli začít a ty jsi dokázala jen a jen se vymlouvat. Buď si to nikdy nedovolíš a zemřeš bez toho, aniž bys to kdy zkusila, nebo se konečně sebereš a přestaneš se vymlouvat a prostě tomu dáš nějaký čas a uvidíš, zda se rozpohybuješ, zda se ti to povede, alespoň nějak.“ Zatím to pozoruji, co zas má mysl vymyslí, ale jasné je, že buď budu jen zírat na videa či na lidi, co si to dovolí, nebo si to dovolím sama a prožiji to. I když nejsem ultra tenká, i když jsem vysoká a dle mého mi chybí ladné pohyby, ale co…….