Celým jménem jsem Mirka Niké Mokanu. A ano, je to zvláštní jméno. Ne, nejsem indiánka a Niké se čte tak, jak ho vidíte a ne jako poangličtěná verze sportovní značky. 😀 Mimochodem jeden můj kamarád mi říkal; „a to se teď budeš jmenovat teniska?“ Takže asi tak.

Možná bych mohla začít i tímto příběhem…

Týká se to onoho jména. Už dlouhou dobu jsem věděla, že mi je mé jméno malé, nesedí mi a nějak s ním nejsem už dávno v souladu. Díky svým životním zážitkům, věnovala jsem se dosti duchovnímu vývoji, new age, nebo seberozvoji či jak to vlastně nejvýstižněji popsat. A tak se tak stalo, že jsem začala vibrovat jinak a neslučovalo se to s mým starým jménem. Sice myšlenka na změnu jména byla původně staršího data. To, když jsem se kolem 19 roku pohádala doma s otcem, který v tu dobu tak trochu znepříjemňoval život všem, kvůli jeho pití. No, pohádala, nějak se to s ním nedalo vydržet, poprvé jsem se mu pořádně postavila a poslala ho kamsi a až za několik let jsem si vzpomněla, že jsem se ho jako otce zřekla. Nic moc jsem si z té doby nepamatovala. Jen pocit, že se chci jmenovat jinak, žaludeční neuróza, psychické napětí a taky strach z opilých lidí. To jsem se pak dokázala klepat jako drahej pes. 

Jsem ráda, že jsem tehdy nebyla dost vytrvalá a neměnila jsem své jméno pod návalem bolesti, vzteku, odporu. Sice jsem si zkusila se svou rodinou, s mamkou a ségrami, které mi neustále kecaly do života, jak bych se měla s otcem stýkat, a že je to přeci jen můj otec. Odpovědi byly horlivé, drsné, uvnitř mě byla malinkatá dušička. Ale o tom třebas někdy jindy. Teď nazpět k tomu, abyste nedali na lidi kolem sebe, ale naslouchali svému nitru. A mé nitro jednoho dne křičelo, „už to udělej, už je čas!“ Pomohlo tomu i to, že jedna kamarádka tento krok učinila kousek přede mnou. Souzněla jsem s ní a vůbec mi to nepřišlo divné, jako spoustě lidem okolo, že prostě měla potřebu, změnit si své jméno. A tak jsem se do toho pustila.

Tohle si prosadím, ať se děje, co se děje!

Vybavena odhodláním a zápalem, začala jsem studovat, co je k tomu potřeba. Kamarádka mi i poradila, že budu muset předložit i pádné důvody k tomu, že si chci jméno změnit a proč. Mé rodné příjmení mi k tomu nahrávalo. A tak zpráva pro úřady v kolonce „Důvod změny“ byla „mé jméno se neslučuje s mým náboženským vyznáním“. Na to přeci nemohou nic říct. Těžko bych jim vysvětlovala, že jsem ušla nějakou cestu tzv. duchovního vývoje, a že jaksi vibruji jinak, a tak mi staré příjmení nesedí. Asi by na mě koukali, jak na blázna. I tak to byl docela zajímavý střet a zamotala jsem jim hlavy. Úřednice na mě s bradou spadlou až na prsa koukala a s vyvalenýma očima se ptala; „A to se jako chcete jmenovat Niké?“. „No, to chci jako příjmení“. Nechápala a znovu si to nechala vysvětlit. „Miroslavu zkrátit na Mirku a místo příjmení Křížková, zkrátka Niké“. „A na to jste přišla jak?“ „Nechala jsme se inspirovat různými kmeny, kde si své jméno volí na nějakou dobu, aby získali ty schopnosti, co dané jméno vystihuje. Paní úřednice si musela myslet něco hodně prazvláštního, soudě dle jejího výrazu. „No, to budu muset zavolat paní …“ (bohužel už si nepamatuji jméno, ale byla to paní, která má monopol na schvalování jmen pro ČR). Odcházela jsem s tím, že tohle si prostě prosadím, ať se děje, co se děje. Hnedle jsem volala iniciativně oné paní, co má tu MOC, sama. Na internetu jsem vypátrala její telefonní číslo. Nejprve slušně napsala zprávu, a když se 2 hodiny nic nedělo, tak jsem volala. Pod heslem „líná hubu, holé neštěstí“, tak nám to říkávala babička, že za zeptání nic nedám a přeci úřadům mohu malinko ulehčit práci. Ona paní s MOCÍ je vyslechla a nekompromisně prohlásila, že je to kravina a toto jméno tady nenese tradici. Asi jsem ji neměla říkat, že je na čase, aby se tu tradice změnila?! 😀 Že klidně budu ta první, která ji tu zavede. To ji příliš šťastnou neučinilo a řekla tvrdé „NE“. Nenechala jsem se odbýt a ptala se, zda jako ona jediná o tomto rozhoduje. Odpověď byla, že ano i ne, že to můžu zkusit poslat na Úřad pro ochranu jazyka českého. Nebo jak se ten propadenej úřad jmenuje, ale v jeho čele, že sedí ona a k ní chodí všechny žádosti na schválení. I ta mrška jedna. Bylo ji asi 100, mozek měla čilý a v hlavě nadupáno. Proběhlo mi hlavou, že jedině počkat, až paní zemře, ale ta tu bude 200 let. Omlouvám se těm, které jsem pohoršila, to patří k mému humoru. Jinak se skládám, i když plácnu mouchu. „Baba jedna, přeci musí být cesta, jak ji obejít“.

Když máte chuť a cítíte to tak, tak si za tím jděte

Začala jsem pátrat, co by se dalo udělat. Jeden kámoš, měl kámošku a ta měla kámošku a ta seděla na matrice, kde zrovna měla i ona nějakou moc a to, dát razítko. Vymysleli jsme to výborně. Smí se vůbec tohle psát veřejně? 😀 Najdu si místo, kam se přestěhuji (jakože), které spadá pod pravomoc této paní. A je to. Pak se zase, než se změní papíry, přestěhuji jinam. Ta myšlenka mě bavila i děsila zároveň, usmívala jsem se, jako to pako a už mi běhala hlavou představa ala „Akce kulový blesk“. Jenže moje vnitřní nastavení kope za spravedlnost. To je tak, když se narodíte s ascendentem ve vahách. A celé jsem to stopla. Vymyslím to jinak, stáhla jsme napůl uši a přijmula fakt, že budu muset slevit ze svých nároků, jestli se v tom nechci babrat 2 roky a obejít to jinak. Přidat si příjmení, co jim nepřijde divné a ještě další jméno. Pak prostě budu používat jen Mirka Niké, na které jsem už měla koupenou doménu, částečně udělaný web a asi rok dopředu, na sociálních sítích používala jméno nové, tehdy ještě úředně neschválené. To jsem ještě netušila, že velkou nevoli získám z řad členů rodiny.

Vybodněte se na to, co si druzí myslí, oni za vás váš život neodžijí.

První záchvat měla starší sestra. Od toho, že jsem blbá počínaje, po to, že budu litovat. Nepříjemné zprávy přes chat, kdy ona za žádnou cenu nemohla pochopit moje stanovisko a já nehodlala akceptovat to její. „Jeeeee, co blbneš a vyšiluješ, vždyť bych se beztak jako žena někdy vdala a měla příjmení jiné, s tím se tak nějak počítá, já si ho prostě jenom změním úředně a už teď. Nebudu čekat na to, až si mě někdo bude chtít vzít, nebo já jeho“. Atmosféra na toto téma houstla. Další koho to nadzvedlo, byl můj otec. Jenže s ním jsem to vůbec neřešila. Nepřijde mi, že by měl mít právo k tomu, co říkat. A to si nemyslete. Dávno už jsem ve fázi, kdy jsem ho přijala. Řešila jsem ho v sobě snad 18 let, šla krok za krokem a nyní jsem v smíru s tím, že je to můj otec a bez něho bych tu nebyla a taky to, že to co mám ráda a tím, kým jsem, jsem taky díky němu, částečně. Ať se mi to líbí nebo ne, možná víc zájmů a věcí mám po něm, než po mamce. K tomu, aby to bylo blbé asi nepřispělo to, že jsem si své příjmení vyžádala po druhém manželovi mé mamky. Utvořit nové kořeny. Je to moc hodný člověk, mám ho ráda a nebudu úplně plandat bez kořenů. Budu se jmenovat jako on a jako mamka. Ono totiž to naše příjmení se nemění a neskloňuje. Což byla pro mě další výhoda. V tu dobu jsem byla ještě vybavena neochvějnou představou, že se přestěhuji někam za hranice, trochu dál za hranice ČR a tam budu žít.

No, co vám budu povídat, když jednáte s úřady, tak je to děsnej opruz. Všechno se tak nějak komplikuje a zpomaluje. Podala jsem 2 žádosti a čekala na 2 rozhodnutí. Jendo na změnu čili zkrácení křestního jména a přidání nového křestního jména číslo 2 a pak na změnu příjmení. Párkrát jsem vyjela na místo trvalého bydliště, abych to zařídila a dál, protože mám super maminku, tak to vyřizovala za mě ona. Celé toto počínání se táhlo asi ¾ roku. Kdybych tedy nezavolala na úřad, jak se věci mají, že bych jako už nutně potřebovala nové doklady, protože si potřebuji koupit letenku, protože potřebuji vycestovat na Bali, tak tam snad ležím ještě teď. Tedy ta moje schválená žádost, ale nepodaná.

Nakonec mi přišlo rozhodnutí, nejprve jedno, za pár dní to druhé. Juhuuu, mohla jsem začít konat. Vyzvedla jsem si nový Rodný list. Byl to dost zvláštní pocit, jako kdybych najednou měla nové šance. Jak když ta stará Mirka odešla a nahradil ji někdo jiný. Nový list papíru. Nová energie. Zároveň jsem si uvědomila, že spousty lidí, co bylo kolem mě doposud, tak pro ně jsem zapsaná na věky pod starým jménem. Mraky lidí, co jsem poznala ve fitku, když jim někdy napíši, nebudou vědět, o koho jde. Celá natěšená jsem se vydala na Městský úřad pro nové doklady. Občanský průkaz a Pas, zjistila jsem, že jsem v jakémsi časoprostoru. Mirka najednou neexistovala, stará byla zablokovaná, nová nebyla zpřístupněná. Paní úřednice se divily, co to jako má znamenat a já cítila divné mravenčení v těle a chvilku se mi podlamovala kolena. Nikdy by mě nenapadlo, že to může být takový prázdný pocit, když vlastně nejste, vypadli jste ze systému. Co všechno to pro vás znamená? V první řadě to, že bych si ani nekoupila onu letenku. I když kde kdo by rád ze systému vystoupil, tak ve finále je to čin, který asi není jen tak. Vystoupit a být jen v lese? Mohla jsem o tom dlouze přemýšlet, neb paní mezitím ochotně pracovaly na problému, že neexistuji. A zkuste si to sami za sebe. Jaké by to bylo, být bez identity, mimo systém. Jaké reálné problémy bychom tímto počinem museli řešit? Fakt zábava.

Žít na chvíli mimo systém

Byl tu konečně den, kdy jsem si šla pro nové doklady. Těšila jsem se, jak ta blecha. Dorazila jsem na úřad a už na mě paní úřednice mávala. Jasné, že si mě pamatovala. Přeci jenom někdo se třemi jmény a ještě ta, která na nějakou dobu vypadla ze systému? To se musí pamatovat. Paní úřednice mi vystřihla fotku, z mého starého OP, z druhé strany napsala datum, že prý na památku. Bylo to od ní moc milé. A už jsem si to štrádila domů s novou identitou. Poslala jsem tuhle radostnou zprávu své rodině, svým klientům a mohla si pořídit letenku. Krásný pocit.

Ne, nelituji. Nevadí mi, že se lidé ptají, jak jsem ke jménu přišla. Nevadí mi, že jsem začala být nějak podezřelá úřadům, tak mě poslali, že si mě prověří. Zatím nemůžu říct, že by mě to nějak omezovalo, znepokojovalo, nebo došlo k tomu, že bych litovala. Sice jsem pro spoustu lidí neznámá, ač mě znali. Další část lidí na sociálních sítích si nejspíš myslí, že to byla nějaká recese a netuší, že je to mé úřední jméno v plné kráse. Ale tohle všechno mi je fuk. Jsem ráda, že jsem jednu věc ve svém životě dovedla k cíli. Dává mi to naději i na ty věci nynější či budoucí.

Proto, když máte touhu a něco chcete, tak na to pasivně nečekejte doma se založenýma rukama, tak se nic nestane. Vyšlete tam nahoru záměr, ale jděte si aktivně pro to naproti. Toto je vzkaz i pro mě samotnou. Ano, neustále musím sebe samu učit, že pokud něco chci, chce to taky vynaložit úsilí. Zkrátka jít do toho. Přeji nám mnoho úspěchu.